Přátelé...

   Zoon politikon... Neboli: Člověk je tvor společenský, jak vyjádřil Aristoteles v tomto známém výroku. Ano, člověk potřebuje kolem sebe další lidi, a to nejen v obchodě, kdo mu prodá chleba, v nemocnici, kdo ho ošetří, na silnici, kdo mu spraví asfalt, aby se mu dobře jelo, ale i nějaký užší okruh blízkých lidí...   

   Ale ne až zas tak moc blízkých, na to máme rodinu, kde si vzájemně na malém prostoru lezeme na nervy 8-) Chce to něco „mezi“, s kým se vidíme občas, podle nálady, máme si co říct, ale zase si nevidíme až tak do talíře... 

   Proto máme určitý okruh přátel...

   To je to, co hodně lidí drží doma, že se zdráhají vydat na cesty, mají totiž obavy, že ztratí nějakou svou partu, se kterou nechtějí přerušit styky.

   Podívejte: Ono už to není to, co bylo. V jedné známé písni se zpívá: „Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo...“ To platí i v tomto případě.

   Už to skutečně není, jak to bývalo: Za socialismu bylo běžné, že si lidé z paneláku vynesli ven židličky, poseděli tady společně, dali si kafe nebo lahváče, znali se, popovídali si... Také vzpomínám, jak z řady rodinných domků se lidé sešli na takové loučce, udělali si oheň, děti jsme si tu hrály, jeden pán hrál na tahací harmoniku...

   Po revoluci se společnost přeorientovala z kolektivismu na individualismus, ale pak přišly další věci: Zrušily se ty tradiční podniky a lidé se začali stěhovat za prací... Začaly se prodávat a kupovat byty a domy, že se vlastně postupně vyměnili nejen sousedé, ale kolikrát i obyvatelstvo ve městech. Ti noví lidé už se neznali...

   Taková ta tradiční sousedství, to už skoro neexistuje. 

   Já když jedu do svého rodného města, tak potkávám tolik neznámých lidí, ptám se bratra, který tu zůstal, kdo to je? Prý to byli dlužníci na nájmu v Praze, nějaká společnost od nich vykoupila byty, zaplatila jim dluhy a koupila levnější bydlení v jiném regionu. Přestěhovali je, a pak kšeftovali s těmi nemovitostmi, které takto získali...

   A naopak: Když jsme měli slezinu ze školy, sešlo se nás strašné málo, ptal jsem se, proč nepřišli ostatní? Prý někdo jel za prací do Prahy, někdo do Německa, další do Irska...   

   Dříve jsme se v mládí scházeli v hospodách, pár jsem jich po létech obešel, trochu zavzpomínat, všechny už byly zavřené... Kdybych někoho hledal, už bych ho těžko našel. A žádná škoda:

   Ještě jednu hospodu jsem stačil navštívit, než jí zavřeli, seděli tu ti známí z mládí, přisedl jsem si, ale za chvíli mi bylo jasné, že ti se baví pořád o těch stejných věcech... Jako bych tu nebyl několik let, ale pouhé dva dny... Došlo mi tady, že mi nic neuniklo 8-) O nic jsem nepřišel, že jsem sem nechodil.

   Dnes je to ještě horší kvůli těm sociálním sítím: Nejen, že lidé sedí doma na internetu a baví se spolu „virtuálně“ a nesejdou se, ale ty sociální sítě rozdělují lidi: Jedněm do hlavy nasolí Ukrajinu, druhým Rusko, ti se pak spolu pohádají, a už se spolu nebaví...

   A to je pořád něco: Pro očkování, proti očkování, pro prezidenta, proti prezidentovi, pro tohleto a pro támhleto, proti tomuto a proti tomuhlenctomu...

   Dříve jsme se v té hospodě bavili o něčem, nemuseli jsme se shodnout, pohádali se, ale druhý den, jakoby se nic nestalo. Dnes, to je úplně něco jiného, lidi jdou proti sobě jako saně.

   Takže s kým jste si rozuměli, ten je v zahraničí na práci, a kdo se neodstěhoval, tak Vás nezdraví, že Vás viděl, jak jste šli někde bez roušky a pak jste to úplně dorazili, že jste si nepověsili na balkón žlutomodrý prapor...

   Všechno se rozbilo. Není to náhoda, je to sociální inženýrství. Někdo to plánuje a má na to takové programy, které Vám posílají různé věci do počítače... Pokud to nevytřídíte a podlehnete tomu, jste tam. Tedy v nějaké bublině, pak vidíte jen to jedno a nedíváte se na věci s nadhledem, v kontextu okolních událostí...

   A bude hůř: Všechno se pořád vyhrocuje.

   My jsme také s manželkou byli pracovně asi dva roky v zahraničí: Doma měla asi sto kamarádek, po návratu zjistila, že jí zůstaly dvě...

   Takže vidíte, všechno jde do kopru a kvůli lidem fakt nemusíte zůstat na místě, jako pes uvázaný u řetězu...  Klidně můžete jet.

   Ba naopak: Když vyjedete, dostanete se mezi nové lidi, seznámíte se a najdete ty přátele.

   Lidi stejně nejvíce spojují koníčky, takže když třeba lezete po skálách, někde zaparkujete v lese a vylezete na ně, budou tu další lezci...

   Stejně tak rybáři, lyžaři, turisté, kolisti... Všude potkáte lidi své krevní skupiny...

   Karavaning sám jako životní styl, jako koníček, Vás svede dohromady s ostatními karavanisty: Někde v kempu, na parkovišti...

   Já si třeba dobře rozumím i s profesionálními řidiči: Když někde stojím na parkovišti a kamioňáci tu mají pauzu, dáme si židličky, pokecáme... Máme si co říct. Většinou jsou to cizinci a rozumím si s nimi kolikrát více, než s Čechy. Tady je to poslední dobou fakt nějaké divné...

   Když se ve svém městě stavím za manželkou a dětmi, jsem jenom s nimi, ani nikam nejdu: V tomto městě si fakt s nikým nerozumím, možná tak se dvěma lidmi...

   Vícekrát se mi stalo, že jsem parkoval v nějaké vesnici, nebo chatové oblasti, tady jsem zašel „na jedno“ do místního podniku a nějak se to protáhlo... Prostě dali jsme se do řeči s místními a sedlo si to. V úplně neznámé obci, že jsem tu jen „náhodou“ parkoval.

   Je to stejné, jako s počasím: Třeba se doma podíváte z okna, je pošmourno, poprchává, nemáte náladu někam vyrazit... Pak se překonáte, vyjedete a zjistíte, že stačilo pět kilometrů za nějaký kopec a tam je krásně... Nebo u nás v údolí pod horami: V zimě je tu inverze, hnusně, mrholí, je mlha... A přitom o pár kilometrů výše v horách je slunečno, nádherně... Odtud pak hledíte dolů na tu kaši, co halí město, ze kterého jste právě vypadli. A uvědomíte si, že jste vyjeli nejen z města, ale i z nějaké deprese...

   Prostě člověk musí z té své bubliny, ze svého prostředí někam vyjet, prospěje Vám to. A tedy i z té sociální bubliny, ve které žijete.

   Jak to udělat? Já jedu naslepo: Když mi cesta dobře ubíhá, jedu. Když jsem unavený, zastavím. Nechci se do něčeho nutit: Konkrétní místa, termíny... Všude jsou lidi a všude někoho potkám. Když to není ono, popojedu kus dál.

   Někdo si to plánuje, je třeba fejsbůková skupina o spolucestování, že se lidé domluví, že pojedou společně, nebo že se sejdou na nějakém místě a tam něco podniknou... Ale já se nechci vázat těmi termíny, někam pospíchat a nemít prostor pro odbočku, když vidím něco zajímavého po cestě...

   Třeba můj bratr je motorkář, ten si naplánuje trasu, třeba do Rumunska, dá to na nějaké to internetové fórum, označí trasu a do zpráv mu chodí od zájemců, kde a kdy se k němu přidají. On podle těch zpráv pak na dálnici zastaví na nějaké čerpací stanici a buď tu chvíli počká, nebo už na něj čekají ti lidé. Pak jedou společně a mají nějaký signál na zastávku, třeba na záchod, tankování, nebo na přespání... Jedou spolu, pokud je to baví, tak až do cíle, pokud jim to nepasuje, oddělí se a zase si každý jede svou cestou... Ti co to absolvovali celé, tu trasu, tak se pak rozhodnou podle času, jestli se také spolu budou vracet, nebo kdo pospíchá tak jede, a ostatní ještě někde něco prozkoumají... Dýchá z toho taková svoboda, to se mi líbí.

   Nějaké ty skupiny, kde si lidé domlouvají společné cesty nebo srazy, odkazy na ně pak dám zvlášť do článku, můžete to pročíst, jestli Vás tam něco zaujme?

  Jak jsem psal, že já jedu naslepo, mně se to osvědčilo, třeba během svých cest v zahraničí jsem si také udělal dost přátel: Dnes, kdykoliv jedu nějak tím svým směrem, mám se za kým stavit... To jsou lidé, které bych určitě na internetu nenašel, potkal jsem je během pobytu v nějakém městě nebo na vesnici.

   Tak jak to uděláte Vy, nechám na Vás, ale udělejte to! 8-)

   Takže hurá mezi lidi, neseďte doma na počítači a najděte si reálné přátele, ne jenom nějaké ty fejsbůkové! Ať žijeme doopravdový život a ne nějaký virtuální!