Můj příběh: Jak se ze mne stal karavaňák

   Tak já myslím, že s cestováním každý z nás začínal podobně: V dětství to byly různé pionýrské tábory, tedy spaní ve stanech, všelijaké organizované pochody, během nichž se spalo pod širákem... Tím jsme to ochutnali a některým z nás se to zalíbilo, takže jak jsme poporostli, tak jsme již samostatně s nějakou partou vyrazili na víkend, nějaká tůra, přespání na chatě, ve stanu, či opět prostě pod širákem.

   V dospívání to byly různé čundry, zase to byl stan, či širá obloha nad hlavou... Někomu to zůstalo dodnes, někdo vzhledem k věku a zdravotním požadavkům je na tom tak, že přeci jen potřebuje něco malinko komfortnějšího. Jsou lidé, kteří si zamluví hotel, ale pro některé to zkrátka není ono, tak spí v autě.

   Můj nejoblíbenější předmět v dětství na základní škole byl zeměpis a cestoval jsem každý den prstem po mapě 8-)

   Začátky určitě byly v tuzemsku, s rodinou jsme nikdy nebyli někde v zahraničí... Když jsem byl v učení, proběhla „sametová revoluce“, po které se začaly otevírat hranice, tedy udělal jsem si svůj první pas a o prázdninách se jel s kamarády podívat někam dál: Cestovali jsme autostopem a projeli Německo, Holandsko, Belgii, Francii, Itálii, Rakousko. Abychom ušetřili, spali jsme pod širákem, už jsme v tom měli praxi 8-)

   Takto jsme to udělali asi dvakrát po sobě, pak jsme si řekli, proč pořád jezdit na Západ a jako Češi jsme jeli stopem na Moravu a na Slovensko, takže zase jsme poznali další krásy naší vlasti, ještě tehdejšího Československa.

   Za nějaký čas (ale trvalo mi to, než mě napadla tato myšlenka) přišel i nápad na Východní Evropu. Hned napoprvé jsem tomu propadl a od té doby je to můj směr, když chci někam dál... O tom možná v budoucnu udělám nějaké články či videa?

   Když jsem se dostal do kategorie, která se nazývá „produktivní věk“, nějaké zaměstnání mě uvázalo na jedno místo, ale víkendy byly jasné: Někam se muselo vyrazit! Nejlépe pokaždé někam jinam 8-) Kvůli časovému omezení samozřejmě někde v tuzemsku, takže mám hodně projetou naší zemi a mohu říci, že ze všech států, které jsem měl možnost poznat, ta naše je nejlepší! Tady, mimo moře, máme všechno: Krásná města, krásnou přírodu a hlavně rozmanitou, můžete do hor, na skály, na různé vodní plochy... Nepřepočítáváte pořád peníze, všude se domluvíte, jste zvyklí na místní stravu...

   Moje poslední zaměstnání, než jsem začal podnikat, bylo na stavbách: Ačkoliv jsem Severočech (Krušnohorec, tedy Herzgebirger 8-), pracoval jsem v Praze, a to nejen kvůli vyššímu platu, ale hlavně proto, že Z Prahy jsou výborná dopravní spojení v podstatě kamkoliv, takže na víkend se dalo vyrazit libovolným směrem. Sever jsem už měl moc prochozený, chtěl jsem zase někam na nová místa...

   Na stavbě, kde jsem pracoval, byla výhoda, že jsme se třeba domluvili, že od pondělí do čtvrtka zůstaneme déle, a v pátek skončíme dříve, že si prodloužíme víkend. Ve fabrice by toto nešlo. Jeden čas jsme jakožto subdodavatelé dělali pro větší firmu, která nám dala podmínku, že se musíme sladit s jejich systémem směn, tedy týden práce/týden volna. No to byla pro mne značka ideál! Sedm dní v práci a sedm dní volna, během kterého se dalo vyrazit někam dál, než během soboty a neděle.

   Pak přišel zásadní zlom: Na stavbě mi mistr nabídl, že mohu bydlet v maringotce, ve které jsme se převlékali, připravovali si svačinu atd. Že bych jako večer a v noci hlídal staveniště a on mi přidá k platu za to hlídání. V té maringotce jsem strávil asi tři roky, během kterých jsem nemusel nikde platit nájem a tak jsem si ušetřil na svoje první auto, k tomu se ještě dostaneme... Kamarád mi tu udělal sklápěcí postel, měl jsem tu kamna, kde jsem topil odřezky ze stavebního dříví, a bylo mi tu dobře.

   Každá stavba trvala nějakou dobu, někdy delší, někdy kratší, a když skončila, zapřáhli mi maringotku a odtáhli jí na nové místo. Takže postupně, během těch let, jsem bydlel v různých částech Prahy, pokaždé jsem poznal nějakou novou čtvrť, nová místa. To mi tak vešlo do krve, že od té doby už jsem nedokázal žít usedlým způsobem života: Stal se ze mne kočovník! Např. jsem měl někde přespat u někoho v domě nebo v bytě, a zjistil jsem, že nemohu spát: Postel byla moc rovně, nehoupala se ve větru, neskřípala... Prostě hrůza! Mám z toho klaustrofobii.

   Potom přišel impuls odejít ze zaměstnání a postavit se na své nohy: Ne nějaké šílené podnikání, ale zkrátka být svým pánem, sám si organizovat čas. Mělo to jeden háček: Opustit zaměstnání rovnalo se opustit maringotku 8-(

   Takže jsem si pořídil své první auto, Mercedes Vito. Když jsem vezl nějaké lidi, nasadil jsem sedačky, když jsem potřeboval převézt nějaké věci, vyndal jsem sedačky a složil zboží nebo nářadí vzadu. Na zem jsem si hodil matraci a mohl jsem spát v tom autě, zboží jsem přeskládal nějak na stranu. Když se nejelo pracovně, vešel se se mnou na matraci i kamarád. Ne, že bych potřeboval v posteli nějakého chlapa, to ne, nepatřím mezi takové, ale když nechcete jet sám, ale sdílet s někým zážitky, tak jsme se tam nějak smrskli...

   Tady přikládám pár fotografií, ze kterých je vidět, jak to vypadalo:

   Podnikání se mi osvědčilo, myslím ten nápad, co jsem dostal, tak jsem vyměnil auto za lepší: Sehnal jsem starší Volkswagen T/4, který už si někdo přede mnou upravil na cesty: Tady už jsem měl dřez, pod ním kanystr s vodou, odkud jsem si mohl pomocí čerpadélka ze stěračů pouštět vodu na mytí, a skříňku na oblečení. Také nezávislé naftové topení, takže už jsem tu mohl pobývat i v zimě. Byla tu rozkládací sedačka, která měla dva bezpečnostní pásy. Takže se spolujezdcem jsem mohl vézt tři lidi, + já jako řidič, takže celkem čtyři. Ty tři jsem večer poslal, ať se ubytují, já si rozložil tu sedačku a byla z toho postel. Když jsem jel sám, nechal jsem postel rozloženou a pod ní jsem si uskladnil zboží a nářadí.

   Takže jsem vlastně povýšil: Už jsem nespal na zemi na matraci, ale měl jsem postel asi půl metru nad podlahou 8-)

   Protože cestování je můj koníček, rozšířil jsem si ještě živnost o služby v turismu a organizoval jsem zájemcům různé výpravy. Už se mi sice do auta vešlo méně lidí, než do Vita, ale to nevadilo: Do Vita jsem nabral max. 8 lidí, ale počet zájemců o mnou pořádané akce rostl, takže stejně jsme se tam nevešli a musel jsem si půjčovat mikrobusy, jezdili jsme tak dvě nebo tři auta za sebou... Tak já jsem si udělal pohodlí, na výpravě jsem po cestě všechny účastníky na noc ubytovával, a sám jsem zůstával spát v autě.

   Takto jsem prožil dva roky, potom jsem potkal svojí budoucí manželku. Život na kolech byl pro mne tak zásadní, že jsem ani nehledal manželku, říkal jsem si, že žádná by se mnou do toho nešla. No vidíte, a šla 8-) Takže v roce 2014 jsme měli svatbu, po které moje žena dala výpověď v práci a začala se mnou žít v dodávce. V ní jsme prožili také dva roky: 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, zkrátka nonstop, dva plné roky na prostoru: Postel 120x200 cm., 50x50 cm. místo na nohy, když jsme si sedli na té posteli, jedna skřínka, pod postelí nějaká krabice s věcmi. Pohyb v autě v předklonu, nešlo se tu postavit. Perfektně to utemelilo náš vztah, byl to trénink do budoucna! My jsme tomu říkali „papiňák“ 8-) Nějací manželé, když se třeba nepohodli, tak jeden mohl prásknout dveřmi a trucovat vedle v místnosti, my jsme tu možnost neměli, všechno jsme si museli vyjasnit a shodnout se. Navíc jsme neměli za kým zajít, někam uniknout, protože těsně po svatbě jsme žili  zahraničí, kde jsme nikoho neznali... Strašně nám to prospělo a máme perfektní vztah!

   Opět nějaké fotografie z té doby:

   Všechno bylo fajn, byli jsme mladí, nemuseli jsme se každý den sprchovat, až se naskytla příležitost, tak jsme zaskočili do sprchy, na záchod jsme si zastavili někde na čerpací stanici, najedli jsme se v nějakém motorestu... Věci jsme si vyprali někde ve veřejné prádelně.

   Když jsme se brali, tak jsme plánovali děti: Shodli jsme se na tom, že nějaký čas se pořádně sblížíme, něco zažijeme, procestujeme nějaké země, ušetříme peníze, a děti si pořídíme později... No, už jsme spolu takto prožili rok a začali jsme to plánovat: Manželka řekla jasně: „Budu těhotná, budu potřebovat častěji chodit na WC, více se sprchovat, mít v ledničce pořád připravené jídlo...“ „Kup pořádný karavan!“ 8-)

   Tak jsme se začali ohlížet: Pročítat různé weby, listovat katalogy atd. Shodli jsme se, že nafotit se to dá všelijak, fotky mohou vypadat hezky, ale realita potom může být jiná... Je třeba si to prohlédnout osobně! Věděli jsme, že jsou různé výstavy, ale třeba jednou za rok, a čekat několik měsíců?! Raději navštívíme nějaké prodejce, kteří nám umožní prohlídku.

   Všechno se krásně seběhlo: Jednou jsme jeli navštívit mojí rodinu, ale nechtěli jsme po dálnici, brali jsme to přes nějaká pohoří, abychom se cestou zastavili na nějakou tůru... V jedněch horách padla nějaká mlha, pak se setmělo, tak kvůli špatné viditelnosti jsme nějak blbě odbočili, už jsme ani nevěděli kde jsme, tak jsme to zalomili a přespali. Jak se říká: „Ráno moudřejší večera“! No, ráno bylo opravdu velice moudré: Probudili jsme se, rozestoupila se mlha a my jsme zjistili, že stojíme před prodejnou karavanů 8-) Tady prodávali jak nové karavany, tak od nějakých lidí i starší „ojeté“ (karavany nikdy nejsou moc ojeté, protože většinu roku stojí v garáži a majitelé s nimi vyjedou tak dvakrát do roka). Pak tu byla půjčovna, a protože tu pořád obměňovali vozový park, tak ty z půjčovny také nabízeli se slevou... Byly tu jak obytné vozy, tak přívěsy, dílna na servis, prodejna doplňků a potřeb pro karavanisty... Prostě všechno pohromadě.

   Hodili jsme řeč s majitelem (který je skutečně odborník v oboru 8-), ten nám dal hromadu klíčů a poslal nás na plac, ať si vše obhlédneme, a co se nám bude líbit, ať si najdeme z té hromady klíče, odemkneme si to a prohlédneme i zevnitř. Perfekt!

   Takže tady jsme se nějak zorientovali v tom, co bychom vlastně chtěli či potřebovali, a pak už u konkrétního auta jsme se vyptali na detaily a bylo jasno. 

   Původně jsme chtěli starší obytný vůz, ale nakonec jsme se rozhodli pro nový. Původně jsme si mysleli, že na nový nedáme dohromady peníze, ale propočítal jsem, kolik v obytňáku ušetříme: Budeme si vařit jídlo a nebudeme chodit do motorestů, uděláme si kávu a nebudeme si ji kupovat na benzínkách, nebudeme platit za sprchy a za WC, budeme mít svojí koupelnu a toaletu. to vše dělalo tak 10 tisíc měsíčně, plus neplatíme nájem v bytě, protože bydlíme v autě, tedy dalších několik tisíc k dobru, takže si můžeme dovolit splácet leasing, ale ten dostaneme jen na nové auto, ne na staré... Navíc samozřejmě pořád jsme podnikali v cestovním ruchu, takže čím víc budeme jezdit, tím víc budeme vydělávat. A s lepším autem toho samozřejmě najezdíme více.

   Majitel nám vysvětlil, jak to funguje: Továrna vybírá celý rok objednávky a pak spustí výrobu. Zákazníci totiž mají různé požadavky, takže výrobce si to rozplánuje, kdo co chce, pak vezme třeba sto podvozků a na to začíná dělat nástavbu, a má plán, kdo jakou chce ledničku, postel, skříňky, záchod, střešní okno atd. Takže se to dalo nakonfigurovat podle svých potřeb. Složili jsme zálohu deset procent a rok se čekalo.

   Takže ten rok jsme ještě jezdili tím Volkswagenem, to pro nás ještě bylo dostatečné. Jak obytňák dorazil z výroby, převzali jsme si ho, přeskládali věci z auta do auta, to staré jsme prodali, a začala nám nová životní etapa: Nějakou dobu jsme ještě jezdili ve dvou, potom manželka otěhotněla (samozřejmě v tom obytňáku 8-), ale jezdili jsme dál, měla tu vše, co potřebovala.

   Těsně před porodem jsme si pronajali byt, ale spíše to bylo kvůli sociálce, aby na nás nevlítli, že jsme nezodpovědní rodiče. Ale v bytě jsme téměř nebyli, pořád jsme i s dcerkou žili v karavanu. Teprve, když byla manželka podruhé těhotná, nedělala jí dobře jízda autem, tak zůstala ležet v tom bytě a odpočívala. My s dcerkou jsme jezdili dále 8-) Dcerka tu byla doma, maminka jí vůbec nechyběla, já jí namíchal nějaký sunar, o vše jsem se postaral a trávili jsme spolu čas. Samozřejmě za maminkou jsme se stavovali, také na lékařské kontroly atd.

   Pak přišel syn, manželka už netrpěla těhotenskou nevolností, tak jsme se naložili všichni čtyři a zase jsme cestovali. S miminkem je to v pohodě, protože to skoro pořád spí, někdy se nají a spí dál... V dětské sedačce se spí dobře 8-) Jak děti rostly, tak jsem jim postupně vyměňoval sedačky, hračky... V zavazadlovém prostoru bylo dost místa na kočárek, pak na odrážedla, koloběžky, tříkolky atd. Také jsem tam vozil vaničku, vždy jsme jim někde ohřáli vodu a mohly se vykoupat. Všude podél cest jsou hřiště, bazény, koupaliště, herny v hypermarketech, takže dětem se dá krásně udělat program a je to baví. Moje děti cestování karavanem milují (však se v něm málem narodily 8-)

   Jak už děti poporostly, začal se projevovat věkový rozdíl mezi nimi, každý měl jiný spací režim, tak už to bylo takové... Jeden chtěl spát, druhý řádil...

   Proto jsme přešli do jiného režimu: Zařídil jsem byt pro rodinu, na manželku už to bylo moc, tak zůstala v tom bytě, a já si střídám na cestu děti. Dříve vedla dcera, teď je to syn. V tom bytě ani téměř nic nemám, ani postel, jen jednu poličku ve skříni. Když přijedu za rodinou, tak se vmáčknu k nějakému dítěti.

   Prostě každá životní etapa má své požadavky, kterým se vždy nějak přizpůsobíme. Protože manželka je s dětmi doma a já dále pracuji, vytvořili jsme si nějaký pracovní řád, dohodli jsme se, že budu pracovat na turnusy, takže dva týdny v měsíci jedu za prací a dva týdny strávím s rodinou, ono to vyjde nastejno, jako když někdo chodí na osm hodin do práce, tak je také polovinu času v zaměstnání a polovinu času doma...

   Ono není moc dobré být doma pořád, např. jsme měli slezinu se spolužáky, a většina z nich byla rozvedená. Ptal jsem se jich na to a řekli mi, že se se ženou okoukali, že byli pořád spolu a přestalo je to bavit. No: Jejich chyba, mohli jet s kamarády na ryby, na lyže, na chatu... Pak se zase mohli těšit za manželkou... Proč byli pořád doma?! My se na sebe se ženou těšíme, jsme potom rádi spolu a i děti si mě takto více užijí a já s nimi. Kdybych byl s nimi každý den, tak je to asi omrzí a byl bych ten vlezlej fotr?! 8-)

   Dva týdny bych samozřejmě v bytě nevydržel, to bych měl klaustrofobii, takže v tu dobu, kdy jsem doma, vezmu nějaké dítě a jedeme se projet, klidně na víc dní...

   Takže určitě děti porostou, přijdou nové výzvy, ale věřím, že si to vždy nějak poskládáme a bude se jezdit dál 8-)

   Opět si můžete prohlédnout fotografie, jak to vypadá na cestě s rodinou: